Kali Gandaki

Na brněnské hlavní nádraží nás doprovodila i kamarádka Any v převleku za Alžbětinu Prknářovou alias Haha Bimbi.

Poprvé jsme najeli na nový model, kdy je předtáborové setkání společné pro obě skupiny - tradiční pikáreckou i brzkovskou odnož. Díky tomu nás bylo celkem přes dvacet a do malé, ale neskonale útulné základny Korno mezi Karlštejnem a Srbskem jsme se akorát vešli. A protože jsou právě tyto dvě stanice nejbližší k labyrintu lomů, štol, skal a jezer zvanému Malá Amerika, bylo jasné, že naše kroky zamíří právě tam.

Časem poznamenané průčelí bývalého vápencového mlýna v Srbsku.

Výprava to nakonec byla nad očekávání trošku drsnější, zvláště když nejmladšímu Kubovi bylo teprve šest let, ale se ctí musím říct, že jsme ji všichni výborně zvládli. Přestože pršelo, vyrazili jsme jen s malým občerstvením v podobě kofoly v hostinci u Krobiána do Svatého Jána pod skalou a pak nahoru po skalnatých svazích okolo kapličky kamsi do lesů, výš a výš. Jak jsme tak šplhali do kopce, najednou bylo ve vzduchu cítit cosi jako romantika, dobrodružství a nesnesitelný pocit toho, že tady někde hodně blízko je něco hrozně zajímavého. Člověk se až otáčel doleva, doprava, koukal přes zamotaná rezavějící ocelová lana na dno strže a větřil ve vzduchu, kdy to přijde.

Cesta podle Berounky zatím vypadá spíš jako školní výlet.

A pak to přišlo. „But she whistled!“ píše Jack London ve své nepřekonatelné Cestě o pocitu hoboesáků, kteří uslyšeli lokomotivní píšťalu. Přesně jako oni jsem se cítil, když jsem uslyšel táhlé zahoukání vlaku v bezprostřední blízkosti a potom již drnčení jeho motoru a údery kol na spojnicích. Nikdy jsem si nemyslel, že mě ještě v naší zemičce nějaká dráha překvapí tam, kde bych ji vůbec nečekal, nešť stalo se. Prodral jsem se bujně zelenými duby a břízami a spatřil vysoko na kopci plošinu - spíše obrovskou terasu nad skalnatou stěnou lomu, kterou se něžně vinula úzkorozchodná kolej. Než jsem se nadál, projel okolo mě vlak o čtyřech vagóncích a zmizel mezi balvany a houštím jako bych se ocitl uprostřed modelového kolejiště.

Kaple svatého Ivana ve Svatém Janu pod Skalou ukrývá i studánku. Tomu, kdo se z ní napije, vyroustou vousy, jako měl sám světec.

Vyšplahli jsme se všichni do areálu hornického skanzenu Solvayovy lomy a někteří infantilnější z nás neodolali jízdě pitoreskní úzkokolejkou. Nepopírám, že jsem byl mezi nimi. Hned po nezapomenutelné jízdě jsme zabloudili v hloží nad lomem a poznali tak rozeklanou krajinu Českého krasu i z pozadí. Když jsme se zase našli, bylo na čase prorazit zkratkou přímo na Malou Ameriku.

Společná fotka u kapličky Povýšení svatého kříže na ostrohu nad Svatým Janem.

Protože šlo o zkratku téměř azimutální, vedenou částečně mimo cestu, nepomohlo mě ani, že jsem tu byl již třikrát a zase jsem beznadějně zabloudil. Jenže tentokrát bylo zabloudění o to horší, že jsem si myslel, že vím, kde jsme. Proto, kyž se před námi z tichého lesa v pozdním odpoledni vyloupl malý lom se strmými a bahnitě kluzkými stěnami, jsem si byl téměř jist, že stojíme na okraji Sovího ráje. Zkušeně jsem proto načrtl ostatním, kudy povede náš sestup stěnou a postupně jsme si začli předávat a navigovat účastníky tak, abychom došli bezpečně na dno lomu.

Ronaldo z klubu Vikingové se raduje z výhledu na benediktínský klášter.

Leč nebyl to Soví ráj, ale Kamensko a proto se náš sestup stal malým dramatem, jehož vyvrcholením byl krkolomný pád - naštěstí jen batohu. Živí jsme sešplhali po stěně nakonec všichni, abychom pod skalou našli roztrahný ruksak jednoho z účastníků, který si jej ve stěně špatně hlídal. Představa zpáteční cesty se nám zdála téměř neuskutečnitelná, jenomže tentokrát nám můj původní omyl výrazně pomohl, když jsme naopak bezpečně prošli štolou do sousedního lomu, odkud už byla cesta nahorů po suťovém kuželu víceméně hračkou.

Zamilované zámky jsme poprvé viděli v roce 2009 v Київу. Teď už jsou i ve Svatém Janu.

Následovala vyhlídková procházka okolo lomů, koupel ve vodách Malé Ameriky a před soumrakem ještě Amerika Velká a židovský hřbitov v Mořině. Tam už na nás silně dolehla skutečnost, že jsme ten den vůbc nic nejedli a proto jsme se raději rozběhli na nádraží, aby bolest v nohou zahnala bolest v žaludku. Jako vždy výchova našich účastníků nezná mezí. Vlak jsme stihli v poslední sekundě a průvodčícho, který po nás nestydatě požadoval úplatky za nezakoupenou jízdenku, jsme raději nechali vydávat nám postupně 24 jízdenek, což do Srbska nemohl stihnout.

Úzkokolejný vlak jsme vysoko v kopcích nečekali.

Základna Korno je původní vechtrovnou, jejíž roli převzalo později opodál umístěné hradlo stejného jména. Odtud se řídí provoz vlaků na trati 170 dodnes a za májových nocí bylo z hradla vidět světlo reflektoru a slyšet drnčení drážního telefonu. Samotná vechtrovna je krásný domek bezprostředně u trati, po níž duní co deset minut vlaky všech kategorií. Uvnitř se svítí plynem a stěny pokrývají nejen smaltované cedulky, ale i řada drážních artefaktů. Obvkle si nepotrpímna civilizaci v okolí srubů či chat, kde přbýváme, ale v případě Korna nelze, než udělat výjímku. Bez přehánění je to jedno z nejhezčích míst k uspořádání podobné akce.

Na plošině v bývalém lomu vedou koleje všemi směry jako v bláznivém klukovském snu.

V neděli nastalo loučení, spojené s krátkým výletem na nádraží do Srbska, část milovníků železnic však již předem vyrazila na klikatou cestu ke Křivoklátu trénovat na Železnodráhu úžasnou. Na Americe jsem byl počtvrté, kdo mě ale zná, ví, že zdaleka ne naposledy.

Solvayovy lomy nemají k modelovému kolejišti daleko; úzkokolejka sice není původní, ale je úžasná.	Zdař bůh!	Přechod přes Bubovický potok jako na obálce Bobří stopy č. 4.
Štola mezi Velkým a Malým Kamenskem nás zachránila - bez ní bychom se ven asi už nedostali.	Přestože přístupných štol na Americe ubývá, klasici ještě pár zajímavých míst znají.	Zachráněni! Výstup na povrch z hlubiny Malého Kamenska.
Malá Amerika je pořád stejně krásná.	Zatopené vozíčky na dně Mexika stále rezaví a lákají mě svou nedostupností. Vede pode dnem lomu zatopená štola spojující šesté podzemní patro Malé a Velké Maeriky?	Mořinský hřbitov z první poloviny 18. století sloužil až do 2. světové války. Dnes je opuštěný a tajemný. Nejmladší účastník Kuba se nicméně nebál a vyfotil se vedle barokního náhrobku.
Soumrak nad Velkou Amerikou. Tudy jsme před 14 lety sešplhali s Jestřábem na dno lomu, abychom přeplavali šíji.
Drobek dohlíží na snídani poněkud deformovaným pohledem.	Vechtrovnu zdobí nejen plynové lampy, ale také smaltované cedulky. Ta největší však chybí - co na ní bylo, se můžeme jen domýšlet.	Základna Korno u trati č. 170.

Související články:
	Článek: Čtyři dny v Tichomoří 31. 1. 2010		Článek: Jaro v Domašově nad Bystřicí 11. 3. 2012
Warning: Division by zero in /data/web/virtuals/99116/virtual/www/domains/jza.smerem.cz/dalsiclanky.php on line 129	Téma: Podzemí Podzemí přirozené i lidmi vyhloubené. Jeskyně, štoly, sklepy, chodby, bunkry, tunely a nádrže. Nejvíce článků je zatím na stránce Brněnské podzemí, al…